USA, Florida, Miami 2017

 
 Přesně tohle jsem zvolal v práci, když se mi podařilo ulovit letenky na začátek března od německé společnosti Eurowings za 8.500,- Kč. Letělo se sice z Drážďan, ale tam se dopravíte za pár stovek žlutým busem. Ovšem pro cestovatele, vyžadující určitou míru komfortu, nebude tento tarif vyhovující. Za tyto peníze získáte pouze letenku, jedno odbavené zavazadlo (dokoupeno jedno pro dvě osoby, jinak byla letenka za necelých osm tisíc) a to je tak vše. Jedná se totiž o klasický hlado-letový tarif. Tedy jídlo i zábavní systém se doplácí zvlášť. Jediné, čím vás letušky obdarují, je balená voda. Na druhou stranu necestuji kvůli komfortnímu létání, na koupací dovolenou potřebuji stejně jen plavky a jídlo v letadle je, ve většině případů, příšerné a slouží spíše jen k zabití času, než ke kulinářskému zážitku. 
 Tak tedy se stejným nadšeným zvoláním: “Miami baby!“ jsem přesvědčil ještě párek kamarádů a týden dovolené mohl začít. 
 Přesněji řečeno, před začátkem dovolené proběhl klasický průzkum cílové destinace. Tedy výběr ubytování a plánování výletů a toho co prostě musíme vidět. Byl jsem celkem na vážkách, jestli si ve státech půjčit auto, ale když jsme si odsouhlasili výlet do NASA, bylo auto nutností. To jsme si tedy zamluvili přímo na miamském letišti, a můžu říct, že malou Toyotu jsem si zamiloval. Vstupní povolení ESTA jsem řešit nemusel. Povolení mi ještě platilo z doby návštěvy New Yorku. Více o něm si můžete přečíst v cestopise zde. Ubytování jsme zamluvili standardně na Bookingu a to ve Fort Lauderdale - Shore Haven Resort Inn (Na týden za 623 USD pro dva).
 Do Drážďan jsme se dostali ranním spojem RegioJetu, takže jsme měli akorát tak čas na rychlou kávu, odbavení se a v 8:15 ráno jsme si to zamířili vzduchem do Kolína, kde jsme po pár hodinách čekání nastoupili do hladoletu a za devět hodin nás přivítalo zapadající slunce v Miami. Z letiště v Miami jsme se dostali nadzemkou do budovy, která byla určena jen pro provozovatele autopůjčoven. Bylo jich zde nepřeberné množství, a mezi nimi i autopůjčovna Sixt, kde jsem měl z Čech zamluveného nejlevnějšího Hnůjdaje. Tady bych se na chvilku zastavil. Při půjčování auta jsem si samozřejmě zaplatil i havarijní pojištění v domnění, že toto pojištění kryje vše. To jsem ovšem žil ve velkém omylu. Ano pojistka se vztahovala na krádež, zbourání a totální destrukci auta. Ale nevztahovala se na vykradení a částečné poničení, jako je poškrábání vozu nebo například rozbití okénka. Napadlo mě, jako správného Čecha, že pokud auto poškrábu, shodím ho ze srázu, abych mohl uplatnit mnou vybranou pojistku, ale kamarádi mi řekli, že bych na území původně bažinatého Miami hledal skálu marně. Nezbylo tedy než doplatit pojistku i proti "drobnému" poškození a mohlo se jet. Tedy až na malý detail. Mnou vybraný vůz nebyl naštěstí k mání, a tak jsme dostali malou černou Toyotu v automatu. 
 Za zhruba dalších 55 minut nás navigace dovedla do Fort Lauderdale, kde se, přímo naproti hlavní promenádě, nacházelo naše ubytování.
 Shore Haven Resort Inn nabízí ubytování nedaleko promenády, pláže a mola. Pokoje jsou prostorné, čisté a nabízejí šatnu, vlastní sociálku a menší kuchyň. V areálu naleznete bazén a vířivku. Čistota bazénu byla v pořádku. Čistota vířivky byla lehce diskutabilní. Parkování je přímo před hotelem a zdarma.
 Do hotelu jsme dorazili tedy před devátou večer. Unaveni jsme hodili sprchu a šli se najíst k promenádě, kde je situována většina restaurací. Majitelem resortu nám byla doporučena jedna, kterou navštěvují i místní a nachází se na pláži. V Aruba beach cafe hrála živá hudba, ale jinak, vyjma kalorické hodnoty jídla, to žádný výbuch nebyl.
 Druhý den, v pátek, jsme se po probuzení vydali na malou snídani na molu a pak jsme si nechali prohřát kosti na pláži. Mě v noci trápil jetlag, takže jsem uvítal odpočinkový den s válením na pláži a dováděním ve vlnách, které jsem prokládal krátkým šlofíkem.
 V sobotu se naše grupička usnesla, i díky zamračenějšímu počasí, na výletu do Miami. Zaplať googlu, že jeho mapy konečně zvládají offline navigaci. Za cca 50 minut jsme zaparkovali naší malou Toyotu v centru Miami, kousek od nadzemky.
 Metromover, jak se nadzemka bez řidiče jmenuje, má tři linky, které se zhruba ze 2/3 shodují. A co víc, je plně zdarma. 
 Ze zastávky Brickell City Centre jsme se vydali na zastávku Bayfront Park Station, kde se nachází park a zábavní centrum, kde se pořádají koncerty a jiná kulturní vystoupení. Nedaleko parku je obchodní centrum, plno restaurací a přístav pro menší lodě. Z parku samotného je výhled na druhý břeh zálivu, kde kotví obrovské zaoceánské lodě.
 Těmto kolosům neodolalo pár jedinců z naší výpravy, a tak jsme se prodrali protestní akcí proti Trumpovi na hlavní ulici, kde jsme si chytli spojení do přístavu. Tam jezdí vozidlo, které jsme si překřtili na funkybus. A je také zdarma. Z venčí vypadá jako starý trolejbus a uvnitř má dřevěné lavice a dřevěné obložení. Většina zastávek je na znamení. Takže z venčí se mává a uvnitř se tahá za provázek.
 Přístav výletních zaoceánských lodí mě osobně moc nenadchl. Dlouhý terminál, lemující přístaviště lodí, připomíná letištní halu. Jenže za touto halou neparkuje letadlo, ale dobrých 40 metrů vysoká bílá loď s tisíci okny a se stovkami balkónů. Inu obrovský hotel na vodě.
 Asi po půl hodině jsme si mávli na další funkybus a vrátili se do města, odkud jsme nadzemkou sfrčeli zpět k našemu autu. 
 Další plánovanou destinací bylo samotné Miami beach s ikonickou Ocean drive.
 Najít v sobotu odpoledne parkování někde v blízkosti Ocean Drive byl celkem oříšek. Parkovací domy byly plné a fronty na volná místa se táhly kolem bloků. Projížděli jsme půl hodiny všechny možné uličky, až jsme narazili na jedno místo ve vedlejší ulici u chodníku. Zaplatili jsme parkovné na pár hodin a vrhli jsme se do víru této rušné ulice. 
 Ocean drive je jednosměrnou ulicí, lemovanou nádhernými domy ve stylu Art deco. Naleznete zde plno restaurací a barů, ze kterých se řinou všemožné rytmy. Hlasitou hudbu z barů doplňují krokem jedoucí auta a z nich se naklánějící a značně rozdovádění pařmeni. Na chodnících se čile korzuje, a pokud se nenecháte unášet davem, nejspíš v něm utonete. 
 To na pláži je to o něco volnější. Dostanete se k ní přes park s převlíkárnou a písečný val. Jak jsem již zmiňoval, ten den nebylo úplně koupací počasí. Nebe bylo zatažené a foukal silnější vítr. Ani to nám ale nezabránilo vykoupat se na pověstné Miami beach. Na opalování to sice nebylo, takže po dovádění ve vlnách jsme se za drkotání zubů nechali osušit větrem a poté se vydali procházkou kolem budek plavčíků/záchranářů na druhou stranu pláže. Každá budka má jiný, ale osobitý design. Proto zázemí Baywatch slouží i jako důmyslný poznávací bod. I v horším počasí se potkávají místní na pláži, kde odpočívají, pořádají pikniky, nebo si jen tak kopou do míče. 
 V podvečer se pomalu rozsvěcejí barevná světla a neony na domech, a tím se celá Ocean Drive doslova převlékne do barev duhy, která láká další a další partychtivé návštěvníky. Večer vás toto místo prostě přenese zpět v čase do třicátých let minulého století a na vás je, abyste si toto místo užili plnými doušky.
 V neděli jsme měli naplánovaný celodenní výlet do Kennedyho Vesmírného střediska. Ráno bylo opět pod mrakem. Počasí bylo pro tři a půl hodinovou cestu autem jako dělané. Tedy bylo by, kdyby z oblohy nezačaly padat provazy vody, dálnice se neproměnila v řeku a američani si nemysleli, že mlhovky jsou výstřelkem zhýčkaných evropanů (americká auta mlhovky nemají). Na informačních tabulích sice svítil příkaz, aby se neblikalo blinkrama, ale ten, kdo si tento příkaz vymyslel, nejel uprostřed přívalového deště v malé černé Toyotě a nebál se obrovských dodávek a trucků, které by ho mohly přehlédnout a smést raz dva. Kvalitu obutí Toyoty a pevnost svých nervů jsem vydržel testovat do objezdu druhé bouračky. Pak jsem jízdu vzdal a na nejbližším sjezdu z dálnice odbočil. Přívalák jsme přečkali v MC Donaldu ve West Palm Beach
 Na amerických dálnicích nenajdete řetězce občerstvení, nebo benzínové pumpy. Ty naleznete až po sjezdu z dálnice, z pravidla na kraji města. Útěchou může být velmi dobré značení. Před každým exitem z dálnice jsou informační tabule s logy daných podniků. Ať už se jedná o rychlé občerstvení, nebo pumpy. 
 Tankování u benzínek je také jiné než u nás. U stojanu můžete zaplatit kartou. Bohužel moje karta nefungovala a tak jsem musel dojít k pokladně, předem nahlásit za kolik dolarů budu tankovat, zaplatit a teprve až pak obsluha stojan odemkla, já natankoval a vrátil se k pokladně, kde mi byl vrácen „neprotankovaný“ obnos.
 Jinak odpočívadel je poskrovnu. Za celou cestu jsme narazili na dvě v každém směru. Na odpočívadlech jsou pouze toalety. 
 Déšť přešel zhruba za jeden hambáč s colou. Pak jsme najeli opět na dálnici a pokračovali již v pohodové cestě, směr Cape Canaveral
 Už na dálnici jsou ukazatele. Kennedyho vesmírné centrum je přeci jen takový menší Disneyland. Celodenní vstupné pořídíte za 50 $ a pak můžete navštívit všemožné pavilony a expozice. Jako například nádhernou expozici raketoplánu Atlantis, kde vyjma samotného stroje, najdete simulátor přetížení při startu, který s vámi klepe, třese, a různě vás natáčí. Dalším lákadlem je centrum Apolla a Saturnu V, kde se virtuálně zúčastníte závodů o dobití měsíce.
 V ceně je i projížďka autobusem kolem hangárů NASA a SPACE-X a jejich startovacích ramp. Průvodce a řidič v jedné osobě vám poutavě představí nejdůležitější historické momenty vesmírného programu, přidá informace o raketách a když máte to štěstí, tak i přibrzdí a ukáže aligátory a želvy, kterých je v okolních kanálech plno.
 Užili jsme si v Kennedyho vesmírném centru celý den a zpět do Fort Lauderdale jsme se vrátili v noci.
 V pondělí jsme si naplánovali výlet do Everglades Holiday park, kde si můžete zaplatit výlet na vznášedle po tropických mokřadech. Potkáte zde volně žijící aligátory, kteří jsou na značný a hlasitý provoz vznášedel již zvyklí a vy je tak můžete vidět v jejich přirozeném prostředí. Cestou nakrmíte chlebem pár ryb a vyslechnete si výklad o místním ekosystému. V ceně jízdy je i aligátoří show, kde vám slečna vysvětlí, jak se k aligátorům chovat a na konci jednomu strčí hlavu do tlamy.
 Úterý a středa byla ve znamení koupání. Asi patnáct minut jízdy autem od našeho ubytování se nachází dlouhá pláž, jejíž části nesou různé názvy. Jako Las Olas Beach, Sebastian Beach a podobně. Zde jsme se tedy uhnízdili a užili si dosyta slunce a moře a odpočinku.
 Čtvrtek jsme museli opustit hotel a čekal nás večerní let zpět do Evropy. Z hotelu jsme se odhlásili v jedenáct hodin dopoledne a místo opětovného průzkumu Miami, jsme se rozhodli pro poslední koupačku na Sebastian Beach. Odpoledne jsme se zde osprchovali, u auta převlékli, u letiště vrátili auto a po odbavení bagáže zamávali zapadajícímu slunci v Miami a přes Kolín nad Rýnem a Drážďany se vrátili do reality všedních dní.
 Přesně tohle jsem zvolal v práci, když se mi podařilo ulovit letenky na začátek března od německé společnosti Eurowings za 8.500,- Kč. Letělo se sice z Drážďan, ale tam se dopravíte za pár stovek žlutým busem. Ovšem pro cestovatele, vyžadující určitou míru komfortu, nebude tento tarif vyhovující. Za tyto peníze získáte pouze letenku, jedno odbavené zavazadlo (dokoupeno jedno pro dvě osoby, jinak byla letenka za necelých osm tisíc) a to je tak vše. Jedná se totiž o klasický hlado-letový tarif. Tedy jídlo i zábavní systém se doplácí zvlášť. Jediné, čím vás letušky obdarují, je balená voda. Na druhou stranu necestuji kvůli komfortnímu létání, na koupací dovolenou potřebuji stejně jen plavky a jídlo v letadle je, ve většině případů, příšerné a slouží spíše jen k zabití času, než ke kulinářskému zážitku. 
 Se stejným nadšeným zvoláním: “Miami baby!“ jsem přesvědčil ještě párek kamarádů a týden dovolené mohl začít. 
 Přesněji řečeno, před začátkem dovolené proběhl klasický průzkum cílové destinace. Tedy výběr ubytování a plánování výletů a toho co prostě musíme vidět. Byl jsem celkem na vážkách, jestli si ve státech půjčit auto, ale když jsme si odsouhlasili výlet do NASA, bylo auto nutností. To jsme si tedy zamluvili přímo na miamském letišti, a můžu říct, že malou Toyotu jsem si zamiloval. Vstupní povolení ESTA jsem řešit nemusel. Povolení mi ještě platilo z doby návštěvy New Yorku. Více o něm si můžete přečíst v cestopise zde. Ubytování jsme zamluvili standardně na Bookingu a to ve Fort Lauderdale - Shore Haven Resort Inn.
 Do Drážďan jsme se dostali ranním spojem RegioJetu, takže jsme měli akorát tak čas na rychlou kávu, odbavení se a v 8:15 ráno jsme si to zamířili vzduchem do Kolína, kde jsme po pár hodinách čekání nastoupili do hladoletu a za devět hodin nás přivítalo zapadající slunce v Miami. Z letiště v Miami jsme se dostali nadzemkou do budovy, která byla určena jen pro provozovatele autopůjčoven. Bylo jich zde nepřeberné množství, a mezi nimi i autopůjčovna Sixt, kde jsem měl z Čech zamluveného nejlevnějšího Hnůjdaje. Tady bych se na chvilku zastavil. Při půjčování auta jsem si samozřejmě zaplatil i havarijní pojištění v domnění, že toto pojištění kryje vše. To jsem ovšem žil ve velkém omylu. Ano pojistka se vztahovala na krádež, zbourání a totální destrukci auta. Ale nevztahovala se na vykradení a částečné poničení, jako je poškrábání vozu nebo například rozbití okénka. Napadlo mě, jako správného Čecha, že pokud auto poškrábu, shodím ho ze srázu, abych mohl uplatnit mnou vybranou pojistku, ale kamarádi mi řekli, že bych na území původně bažinatého Miami hledal skálu marně. Nezbylo tedy než doplatit pojistku i proti "drobnému" poškození a mohlo se jet. Tedy až na malý detail. Mnou vybraný vůz nebyl naštěstí k mání, a tak jsme dostali malou černou Toyotu v automatu. 
 Za zhruba dalších 55 minut nás navigace dovedla do Fort Lauderdale, kde se, přímo naproti hlavní promenádě, nacházelo naše ubytování.
 Shore Haven Resort Inn nabízí ubytování nedaleko promenády, pláže a mola. Pokoje jsou prostorné, čisté a nabízejí šatnu, vlastní sociálku a menší kuchyň. V areálu naleznete bazén a vířivku. Čistota bazénu byla v pořádku. Čistota vířivky byla lehce diskutabilní. Parkování je přímo před hotelem a zdarma.
 Do hotelu jsme dorazili tedy před devátou večer. Unaveni jsme hodili sprchu a šli se najíst k promenádě, kde je situována většina restaurací. Majitelem resortu nám byla doporučena jedna, kterou navštěvují i místní a nachází se na pláži. V Aruba beach cafe hrála živá hudba, ale jinak, vyjma kalorické hodnoty jídla, to žádný výbuch nebyl.
 Druhý den, v pátek, jsme se po probuzení vydali na malou snídani na molu a pak jsme si nechali prohřát kosti na pláži. Mě v noci trápil jetlag, takže jsem uvítal odpočinkový den s válením na pláži a dováděním ve vlnách, které jsem prokládal krátkým šlofíkem.
 V sobotu se naše grupička usnesla, i díky zamračenějšímu počasí, na výletu do Miami. Zaplať googlu, že jeho mapy konečně zvládají offline navigaci. Za cca 50 minut jsme zaparkovali naší malou Toyotu v centru Miami, kousek od nadzemky.
 Metromover, jak se nadzemka bez řidiče jmenuje, má tři linky, které se zhruba ze 2/3 shodují. A co víc, je plně zdarma. 
 Ze zastávky Brickell City Centre jsme se vydali na zastávku Bayfront Park Station, kde se nachází park a zábavní centrum, kde se pořádají koncerty a jiná kulturní vystoupení. Nedaleko parku je obchodní centrum, plno restaurací a přístav pro menší lodě. Z parku samotného je výhled na druhý břeh zálivu, kde kotví obrovské zaoceánské lodě.
 Těmto kolosům neodolalo pár jedinců z naší výpravy, a tak jsme se prodrali protestní akcí proti Trumpovi na hlavní ulici, kde jsme si chytli spojení do přístavu. Tam jezdí vozidlo, které jsme si překřtili na funkybus. A je také zdarma. Z venčí vypadá jako starý trolejbus a uvnitř má dřevěné lavice a dřevěné obložení. Většina zastávek je na znamení. Takže z venčí se mává a uvnitř se tahá za provázek.
 Přístav výletních zaoceánských lodí mě osobně moc nenadchl. Dlouhý terminál, lemující přístaviště lodí, připomíná letištní halu. Jenže za touto halou neparkuje letadlo, ale dobrých 40 metrů vysoká bílá loď s tisíci okny a se stovkami balkónů. Inu obrovský hotel na vodě.
 Asi po půl hodině jsme si mávli na další funkybus a vrátili se do města, odkud jsme nadzemkou sfrčeli zpět k našemu autu. 
 Další plánovanou destinací bylo samotné Miami beach s ikonickou Ocean drive.
 Najít v sobotu odpoledne parkování někde v blízkosti Ocean Drive byl celkem oříšek. Parkovací domy byly plné a fronty na volná místa se táhly kolem bloků. Projížděli jsme půl hodiny všechny možné uličky, až jsme narazili na jedno místo ve vedlejší ulici u chodníku. Zaplatili jsme parkovné na pár hodin a vrhli jsme se do víru této rušné ulice. 
 Ocean drive je jednosměrnou ulicí, lemovanou nádhernými domy ve stylu Art deco. Naleznete zde plno restaurací a barů, ze kterých se řinou všemožné rytmy. Hlasitou hudbu z barů doplňují krokem jedoucí auta a z nich se naklánějící a značně rozdovádění pařmeni. Na chodnících se čile korzuje, a pokud se nenecháte unášet davem, nejspíš v něm utonete. 
 To na pláži je to o něco volnější. Dostanete se k ní přes park s převlíkárnou a písečný val. Jak jsem již zmiňoval, ten den nebylo úplně koupací počasí. Nebe bylo zatažené a foukal silnější vítr. Ani to nám ale nezabránilo vykoupat se na pověstné Miami beach. Na opalování to sice nebylo, takže po dovádění ve vlnách jsme se za drkotání zubů nechali osušit větrem a poté se vydali procházkou kolem budek plavčíků/záchranářů na druhou stranu pláže. Každá budka má jiný, ale osobitý design. Proto zázemí Baywatch slouží i jako důmyslný poznávací bod. I v horším počasí se potkávají místní na pláži, kde odpočívají, pořádají pikniky, nebo si jen tak kopou do míče. 
 V podvečer se pomalu rozsvěcejí barevná světla a neony na domech, a tím se celá Ocean Drive doslova převlékne do barev duhy, která láká další a další partychtivé návštěvníky. Večer vás toto místo prostě přenese zpět v čase do třicátých let minulého století a na vás je, abysste si toto místo užili plnými doušky.
 V neděli jsme měli naplánovaný celodenní výlet do Kennedyho Vesmírného střediska. Ráno bylo opět pod mrakem. Počasí bylo pro tři a půl hodinovou cestu autem jako dělané. Tedy bylo by, kdyby z oblohy nezačaly padat provazy vody, dálnice se neproměnila v řeku a američani si nemysleli, že mlhovky jsou výstřelkem zhýčkaných evropanů (americká auta mlhovky nemají). Na informačních tabulích sice svítil příkaz, aby se neblikalo blinkrama, ale ten, kdo si tento příkaz vymyslel, nejel uprostřed přívalového deště v malé černé Toyotě a nebál se obrovských dodávek a trucků, které by ho mohly přehlédnout a smést raz dva. Kvalitu obutí Toyoty a pevnost svých nervů jsem vydržel testovat do objezdu druhé bouračky. Pak jsem jízdu vzdal a na nejbližším sjezdu z dálnice odbočil. Přívalák jsme přečkali v MC Donaldu ve West Palm Beach. 
 Na amerických dálnicích nenajdete řetězce občerstvení, nebo benzínové pumpy. Ty naleznete až po sjezdu z dálnice, z pravidla na kraji města. Útěchou může být velmi dobré značení. Před každým exitem z dálnice jsou informační tabule s logy daných podniků. Ať už se jedná o rychlé občerstvení, nebo pumpy. 
 Taknování u benzínek je také jiné než u nás. U stojanu můžete zaplatit kartou. Bohužel moje karta nefungovala a tak jsem musel dojít k pokladně, předem nahlásit za kolik dolarů budu tankovat, zaplatit a teprve až pak obsluha stojan odemkla, já natankoval a vrátil se k pokladně, kde mi byl vrácen „neprotankovaný“ obnos.
 Jinak odpočívadel je poskrovnu. Za celou cestu jsme narazili na dvě v každém směru. Na odpočívadlech jsou pouze toalety. 
 Tak jak déšť přišel, tak stejně odešel. Déšť přešel zhruba za jeden hambáč s colou. Pak jsme najeli opět na dálnici a pokračovali již v pohodové cestě, směr Cape Canaveral. 
 Už na dálnici jsou ukazatele. Kennedyho vesmírné centrum je přeci jen takový menší Disneyland. Celodenní vstupné pořídíte za 50 $ a pak můžete navštívit všemožné pavilony a expozice. Jako například nádhernou expozici raketoplánu Atlantis, kde vyjma samotného stroje, najdete simulátor přetížení při startu, který s vámi klepe, třese, a různě vás natáčí. Dalším lákadlem je centrum Apolla a Saturnu V, kde se virtuálně zúčastníte závodů o dobití měsíce.
 V ceně je i projížďka autobusem kolem hangárů NASA a SPACE-X a jejich startovacích ramp. Průvodce a řidič v jedné osobě vám poutavě představí nejdůležitější historické momenty vesmírného programu, přidá informace o raketách a když máte to štěstí, tak i přibrzdí a ukáže aligátory a želvy, kterých je v okolních kanálech plno.
 Užili jsme si v Kennedyho vesmírném centru celý den a zpět do Fort Lauderdale jsme se vrátili v noci.
 V pondělí jsme si naplánovali výlet do Everglades Holiday park, kde si můžete zaplatit výlet na vznášedle po tropických mokřadech. Potkáte zde volně žijící aligátory, kteří jsou na značný a hlasitý provoz vznášedel již zvyklí a vy je tak můžete vidět v jejich přirozeném prostředí. Cestou nakrmíte chlebem pár ryb a vyslechnete si výklad o místním ekosystému. V ceně jízdy je i aligátoří show, kde vám slečna vysvětlí, jak se k aligátorům chovat a na konci jednomu strčí hlavu do tlamy.
 Úterý a středa byla ve znamení koupání. Asi patnáct minut jízdy autem od našeho ubytování se nachází dlouhá pláž, jejíž části nesou různé názvy. Jako Las Olas Beach, Sebastian Beach a podobně. Zde jsme se tedy uhnízdili a užili si dosyta slunce a moře a odpočinku.
 Čtvrtek jsme museli opustit hotel a čekal nás večerní let zpět do Evropy. Z hotelu jsme se odhlásili v jedenáct hodin dopoledne a místo průzkumu Miami, jsme se rozhodli pro poslední koupačku na Sebastian Beach. Odpoledne jsme se zde osprchovali, u auta převlékli, u letiště vrátili auto a po odbavení bagáže zamávali zapadajícímu slunci v Miami a přes Kolín nad Rýnem a Drážďany se vrátili do reality všedních dní.

Novinky

07.11.2017 10:43
 Je to už nějaký ten pátek, co jsem přidal článek o mojich cestách. Nyní se snažím dohnat...

Kontakt

Carl von Stodulky carlvonstodulky@gmail.com