Cestopis z Thajska 2013

Gale rie        Důležité informace

 O cestování po této krásne zemi jsem přemýšlel od roku 2000. Konečné rozhodnutí padlo na konci prázdnin 2012, kdy jsme koupili o něco levnější letenky. Všude na netu se píše o výhodných nákupech kolem 12.000,- Kč, ale já takové štěstí neměl. Přes to se včasným nákupem dají letenky pořídit výhodně a tak jsem neváhal. Tři lednové týdny putování mohou začít...

Bangkok Suvarnabhum i - Khaosan road

 Finair nás po sedmnácti hodinové cestě vysadil na bangkokském letišti Suvarnabhumi. Odbavení trvalo trošičku déle kvůli frontě (skoro ke dvoum hodinám). Jak milé bylo překvapení, když u pásu s kufry čekaly dvě zaměstnankyně letiště a hlídaly naše batohy, protože z uvedeného letu jsme byli doopravdy poslední. Na letišti jsem vyměnil peníze (USD nebo EUR - nic není problém), koupil místní předplacenou SIMku u operátora AIS a vydal se na vlak, který byl na letišti, tuším v -2 podlaží. (http://www.srtet.co.th/en/index.html) Koupě jízdenek do centra, přesněji na stanici Phaya Thai, je v automatu jednoduchá a na tři kroky - kam chcete jet, kolik vás je, a platba. Vlak jezdí každou chvilku, takže není problém. Na zastávce Phaya Thai jsme se vydali východem číslo dvě na autobusouvou zastávku. Ta mimochodem není moc dobře značená. Poznáte jí tak, že tam stojí víc lidí. Místní, jakmile vidí bledou tvář, se rádi dávají do hovoru. Prozradíte-li, že jste z Čech, zasypou vás jmény fotbalistů, hokejistů a jiných sportovců. Taky vám poradí  číslo autobusu, podle toho kam se chcete dostat. (na Khaosan rd. autobus číslo 59) Při naší cestě na Khaosan vrcholila pondělní zácpa, takže jsme si vzali tuk-tuk a místo hodinové cesty busem (za cca 20 bathů) jsme tam byli za 15 minut (cena 10x vyšší - natáhl nás, maximálně stojí cesta tuk-tukem 100 bathů).

Khaosan road

 Ulice Khaosan se nachází v centru Bangkoku. V blízkosti je plno památek (Wat Pho – Chrám ležícího BuddhyChrám smaragdového Buddhy, Čínská čtvrť, přístaviště na řece a pod), restaurací, parků a podobně. Je cílem skoro všech baťůžkářů z celého světa. Přes noc se otevřou všechny stánky, přijedou prodejci rychlého občerstvení (Lepší Pad thai jsem nikde nejedl), repráky jsou na maximum, naháněči do různých podniků mají pré a ladyboys osahávají vše co projde kolem nich. Pro mě osobně to byl adrenalinový zážitek, takže lepší bylo pozorovat noční mumraj na ulici z nějaké pěkné restaurace (s pivem Chang v ruce), a nebo ze střechy našeho hotelu, kde byl shodou okolností i bazén. Hotel doporučil kamarád, který cestoval s náma. ( Hotel  Dang Derm ) Hotel je cenově někde ve středu. Pokoje spartánské, ale čisté, snídaně ucházející a bazén, na hotelové střeše, je pro odpočinek po dlouhém letu jako dělaný.

Video na Youtube - příprava Pad Thai

 První dva dny jsme tedy trávili v Bangkoku a čekali, až se sejde celá grupa. Přijíždeli jsme ve třech vlnách. Skupina A (já s Danem) ráno, skupina B večer a skupina C druhý den. První den jsme se potulovali kolem hotelu. Prohlédli si Čínskou čtvrť a nakoukli do pár guesthousů v ní  (přibližné ceny neuvádím, protože je neznám). Večer jsme zašli na výbornou večeři a noc věnovali koupání v bazénu. Druhý den jsme se vydali na prohlídku nového Bangkoku. Asi 20 minut chůze od hotelu bylo přístaviště, kde jsme si za cca 15 Bathů na osobu koupili lístek na MHD boat po řece Chao Phraya. Z řeky je krásný výhled na chrámy i mrakodrapy, postavené na kůlech (V Bangkoku jsou časté záplavy). Toulání po novém Bangkoku mělo něco do sebe. Osobně nefandím nákupům a toulkám po obchodních centrech a tak jsme spíše pozorovali místní cvrkot. Lidi z kanceláří (v oblecích)  chodící přes oběd k pojízdným stánkům, sedící uprostřed úzkých uliček na plastových židlích a srkající polévku, či nudle s čímkoli. Mimo turistická centra na vás nikdo nekřičí, nikdo nic nenabízí a tuk-tukáři neobtěžují. Je to jiná - lepší strana Bangkoku. Navečer dorazila skupina C, prošli jsme si narvanou Khaosan a po večeři se uhnízdili u bazénu a za vlahého večera, ve smogu velkoměsta, prudili každého na FB tím, jak je tady krásně a v Praze mrzne...


 
Kanchanab uri, národní park Erewan Wa terfalls

 Ráno třetího dne jsme se chtěli vydat na autobusové nádraží a dopravit se místní dopravou do Kanchanaburi. Před hotelem jsme se dali do řeči s taxikářem a dohodli si cenu. Přeci jen nás bylo šest a skupina C nebyla ještě "časově posunutá" a hlavně byla po cestě unavená. Cesta zabrala taxikem necelé dvě hodinky (s přestávkou na kávu) a stála na osobu cca 400 bathů. V Kanchanaburi našel kamarád přes booking pěkné ubytování v rodiném pensionu (mapa zde). Byl asi dva roky starý, takže čistý, cenově přijatelný (500 bathů na os/noc). Původně jsme se chtěli ubytovat v Jolly Frog, ale měli plno. Chodili jsme tam tedy alespoň na snídaně a večeře.

 Kousek od našeho ubytování byl vojenský hřbitov a co nás zajímalo víc - most přes řeku Kwai. Nebýt pohnuté historie, nebyl by ničím zajímavý. O historii mostu se dozvíte víc v muzeu, které je hned vedle. Potěší vás třeba naše vlajka na lokomotivě hned u vchodu do muzea. Ostatní informace si nasosejte sami. Je jich dost. Některé vystavené věci vás překvapí, některé ne a u některých nebudete chápat proč tam jsou (pet lahve od coca-coly ve vitrínách).

 Čtvrtý den ráno jsme si na ulici domluvili odvoz v minibusu (zastřešená korba pick-upu) do národního parku Erewan, kde jsou krásné sedmipatrové vodopády. Chce to vyrazit co nejdříve, aby ste předběhli hordy (převážně rusky mluvících) turistů. V parku jsme byli skoro celý den - slovy se těžko popisuje místní příroda, na stezce potkáte opičky, různé hmyzáky a ve vodě vás budou okusovat rybičky. V každém ze sedmi pater vodopádu se můžete vykoupat, takže plavky s sebou. Stojí to vážně za to! Když jsme se vrátili k autu, řidič pick-upu nám doporučil cestou dobrou hospodu a pak nás vzal na projížďku na slonech. Snad jediný poznatek z vyjížďky - sloni strašně kloužou.

Si Sawat - jezero

 Každý z našeho společenstva je duší romantik. Proto jsme neodolali a dali jsme na strejdu Googla, který nám ukázal úchvatné obrázky hausbotů na jezeře u městečka Si Sawat.
Večer čtvrtého dne padlo rozhodnutí, že další den ráno vyrazíme do zmíněného městečka a ubytování na hausbotech si najdeme až tam. Majitel hotelu v Kanchanaburi nás na korbě dodávky hodil do centra na autobusovou zastávku. Už tam nás mělo napadnout, že naše cesta nebude úplně lehká. Paní u přepážky se divila, kam že to chceme jet. Zavolala místního policistu (z odd. pro turisty) a ten se vyptával, proč tam chceme jet a za kým. Vrozená nedůvěra v bezpečnostní složky nás donutila ke lži: jedeme za kamarádem co tam bydlí... Policista tedy pochopil a zařídil, že pro nás přijel místní bus (větší dodávka s větší korbou) a ten nás odvezl o pár ulic dál, kde byla zastávka do Si Sawatu. Tam nastoupili místní, řidič naložil na korbu ještě sporák a jelo se. Jízda trvala asi 7 hodin. (Stálo to cca 100 Bathů na osobu). Cestou, v různých osadách, místní vystupovali, až na korbě zůstalo nás šest, jedna školačka a sporák. Řidič stále nemohl pochopit, kam že to chceme jet a kde chceme vystoupit. V Si Sawatu, kromě (tuším) krokodýlí farmy není vůbec nic! Jeho lámaná angličtina nestačila, proto zavolal svému známému, který tlumočil. Bez výsledku. Řidič nakonec vysadil školačku (která stále telefonovala a nejspíš se snažila rodičům vysvětlit svoje zpoždění), pak nás zavezl k sobě domů a ukázal nám svojí rodinu v čele s přísnou manželkou (corpus delicti) a pak se nás jal vozit dál po místních osadách. V jedné z nich jsme potkali misionáře, američana, který si vzpomněl na ubytování na jezeře - v hausbotech! (mapa)  Tam jsme nakonec doputovali. Dohodli jsme si cenu noclehu v takové budce u silnice a místní převozník nás odvezl na lodi k druhému kraji jezera, kde bylo pět hausbotu. Kajuty vypadaly strašně. Zatuchlina, špína a myší bobky. A to nemluvím o matracích. Strejda Google je lhář! Nechtělo se nám, ale nedalo se jinak. Do kajut jsme naházeli krosny (děkoval jsem bohu, že se táhnu se spacákem) a převozník nás převez na druhou stranu jezera do velmi svérázné hospody na večeři. Restaurace byla na plovoucích pontonech. Měla pouze podlahu a střechu. Jíst na lehce se pohupující palubě při západu slunce může být příjemné. Ale ne v tomto případě. Bohužel do kuchyně bylo vidět a řekněme, že evropské standardy pro hygienu byli kuchaři velmi vzdálené. Z jídelního lístku jsme si proto poručili řádně a na smrt usmaženou rybu, domnívajíce se, že v rožhaveném oleji nemá šanci cokoli přežít. Strach mi svíral žaludek, ale ryba byla vynikající a žiju do dnes... Majitel restaurace a pingl v jedné osobě byl také velmi zajímavou osobou. K jídlu jsme si poručili hůlky, ale on pouze zabručel něco o tom, že nejsme v podělaný Číně.
 Nakonec, po příjemném posezení, nás převozník naložil a vezl k pronajatým hausbotům. Snažili jsme se s ním domluvit na ranním odvozu ale šlo to těžko, protože vůbec nemluvil, jen na všechno kejval. Už vás asi napadlo, že z hausbotu se suchou nohou nedalo odejít. Proto jsme do druhého dne trnuli, aby ráno přijel a odvezl nás na břeh k autobusu. Ze žalu, nad vlastní bezmocí, jsme se upravili jak zákon káže, a noc strávili na palubě, pod hvězdami a s hořícím kopcem za zády. Prostě romantika.

Si Sawat restaurace
Si Sawat - příjezd k hausbotům


 Ubytování na hausbotech bylo o několik desítek kilometrů dál, v horní části jezera, ale to jsme zjistili až po návratu do civilizace. I přes naši nelibost, je toto nejsilnější zážitek z naší cesty a rádi na něj vzpomínáme.

Koh Lanta

 Pátý den ráno nás naložil řidič autobusu a jelo se zpět do Kanchanaburi. Celou cestu na korbě se s náma místní fotili, vyptávali se na plno věcí a i sladkou svačinu jsme dostali. V Kanchanaburi na autobusovém nádraží jsme si chytli bus do Nakhon Pathom, kde je železniční zastávka. Zde se k nám přidal předposlední kamarád - tedy skupina D. Koupili jsme si jízdenku na noční, lůžkový vlak (1200 Bathů na osobu). Měli jsme štěstí, zbylo posledních pár místenek do druhé třídy. Sice jsme byli rozházeni po celém vlaku, ale jeli jsme. Večer jsme se sešli v jídelním voze a trošku oslavovali, za nekonečné hudební smyčky Gangnam Style, šťastné setkání. Čistota vlaku byla, oproti ČD, 1A, čisté povlečení, čistá WC, prostě pohoda. Jen když jsem se vracel z jídelního vozu a chtěl si lehnout, musel jsem nejdříve vyhostit thajku ze svého lůžka. Okamžitě přišla průvodčí a postel převlékla. Cesta trvala až do pěti do rána. Bál jsem se, že zaspím a přejedu někam do Malajsie a tak jsem se převaloval a noc byla utrpením. Vystupovalo se v Phatthalung. Na nádraží jsme si domluvili pick-up, který jel na autobusovou zastávku, odkud naše cesta pokračovala do Trangu. Odtud jezdila jedna společnost přímo na Lantu. Jelikož měla monopol, nedalo se o ceny jízdenek smlouvat. Prostě se s náma nikdo nebavil. Nasedli jsme do klimatizovaného minibusu a jelo se. No tedy, alespoň jsme si to mysleli. Řidič zastavil u cestovní kanceláře a řekl, že další volný bus jede na Lantu až po páté večer. To nám ovšem prodejce jízdenek neřekl. Odmítli jsme tedy vystoupit z autobusu a trvali si na svém. Když řidič zjistil, že s námi nehne, vyházel bagáž z vozidla a vypnul klimu. Nechtěl se vůbec bavit. Kamarád ze skupiny B se naštval a došel na místní policejní stanici. K jeho naštvání přispělo i to, že řidič chtěl napadnout kamarádku. Policie přijela asi za hodinu a vše se vyřešilo k naší spokojenosti. Nemuselo se čekat dalších 6 hodin na spoj. Cesta z Trangu trvala přes dvě hodiny. Na Koh Lantu se jede přes dva přívozy ze kterých můžete pozorovat krásné mangrovové porosty lemující pobřeží Lanty.

   Sa la Dan   - městečko na severu Lanty je plné turistů, restaurací a hotelů. Našli jsme si přes místní kancelář ubytování v bungalovech na Long B each v Le af Housu (500bathů noc), kde od rána do večera hrálo reggae, pláž byla kousek a hlavně byl klid. Občas si ze mě vystřelila sprcha a to ve chvíli, kdy jsem byl důkladně namydlený a ona si dovolila přestat na hodinu téct. Zaměstnanci to omlouvali tím, že na Lantě bylo dlouho sucho. Nevím...

 Sedmého dne jsme si v místní půčovně pořídili několik mopedů a vydali se na průzkum ostrova. Na jihu Lanty je národní park (zpoplatněný vstup), kde si opičky můžou dělat co chtějí (bacha, strašně kradou, turisti jsou pro ně zdrojem obživy) a hlavně je zde nádherná písčitá a prázdná pláž, jako vystřižená z romantických filmů. Z pláže vede stezka "pralesem", kde se dá vidět místní flóra a hmyzí fauna. Stezka vede do příkrého kopce a jsou tam velmi vysoké schody (vysoké pro evropany, neschůdné pro thajce...). V parku je  maják, ze kterého je pěkný výhled na moře a v době naší návštěvy zde bylo i sloní mládě, kterému jste mohli koupit pár banánů a nakrmit ho. S koupačkou a průzkumem se tady dá zabít příjemně celý den.

 Osmého dne se naše skupina rozdělila a každý se toulal po ostrově sám. Já si projel druhou stranu ostrova, kde místní děti pořvávali z oken školy a plácali si se mnou na potkání. Zajímavá byla cikánská vesnice a při odlivu procházka na ostrůvek, co byl naproti vesnici. Cestou zpět jsem na mopedu trochu zmoknul. Byl to jediný déšť za celou návštěvu Thajska. 

Koh Ngai

 Na Koh Ngai (ko-haj) pořádají místní cestovky jednodenní zájezdy, ale naše grupa se rozhodla, že se tam na pár dní vypravíme. Cesta z Lanty trvá lodí necelé dvě hodiny. Loď vám zastaví cca 100 metrů od ostrova a z resortu, kde máte domluvené ubytování, pro vás přijedou longboat-em. Koh Ngai je malý ostrov, taková nudle, kde jsou asi čtyři hotelové resorty a jeden, který pronajímá pokoje, nebo bungalovy. Zavolali jsme si do posledně jmenovaného den předem a objednali si dva pokoje (čtyř-lůžáky - 1000bathu za pokoj/noc). Vybavení pokojů bylo hodně opotřebované, z umyvadla nám tekla voda odpadem na nohy a člověk se mohl sprchovat hadicí přímo do záchodové mísy. Proud šel asi tři hodiny večer, moskytiéru jsem si musel zatlouci do sádrokartonu sám,  ale tohle všechno vynahradilo okolní prostředí, nádherný výhled, nádherné moře, nádherné palmy... Místní vás budou lákat na potápění u nedalekých skal. Výlet k nim je pěkný, pod hladinou uvidíte murény a další ryby. Bohužel korály jsou zničené, protože rybáři zde lovili pomoci dynamitu. 

 Dva dny jsme si užívali tropického ráje na ostrově. Potápěli jsme se, courali se po pláži a večer si dávali čerstvé ryby, které přímo před námi místní lovili. 

 Večer, den před odjezdem z ráje, nás dohnal poslední kamarád (skupina E). Přijel sice až za tmy -  přejel busem a hrozilo že skončí v Malajsii, ale poslední loď stihnul a tak se to večer mohlo zapít. Číšník z našeho resortu si k nám přisedl a vyprávěl jak Koh Ngai nesnáší. Že je na ostrově celou sezónu a od rána do večera maká a z ostrova se nedostane. Zvláštní úděl. 

Lanta podruhé

 Jedenáctý den naší cesty, byl čas opustil ostrov a vrátit se na Koh Lanta, do Leaf Housu, kde jsme si nechali část bagáže. Domluvili jsme si tam, že se na další tři dny vrátíme, a užijeme si chvilku válení se na pláži. Prostě alespoň pár dní dovolené u moře, bez přesunů a cestování. Já se ale na Koh Ngai nastydl od větráku na pokoji a tak jsem umíral na rýmu pod přístřeškem a zkoušel různou samoléčbu (bez výsledku). Ostatní se koupali, dováděli a užívali si relax plnými doušky. 

 Blížil se čas našeho posledního přesunu, lodí přes Koh Phi Phi na Phuket a z Phuketu letadlem do Bangkoku. (Letenky se kupovali dva dny před odletem, pomocí mobilu, a tuším že vyšly na 2200,- Kč na osobu.) Jenže moje nastuzení nepolevovalo a nevěděl jsem, jak celodenní přesun s výletem na Phi Phi přežiju. Naštěstí měl kamarád ze skupiny C s sebou kouzelný čínský prášek plný efedrinu. V noci jsem měl zimnici, ale druhý den jsem byl jako rybička!

Koh  Phi  Phi, Phuket

 Ráno jsme nastoupili na první loď směrem na Phi Phi. V přístavu mě zaujaly koridory pro turisty, vypadaly jako několikaproudé dálnice v USA. Odpoledne jsem už zjistil, že jsou vážně potřeba. Tento ostrov je doslova narvaný turisty a proto jsem rád, že jsme ho navštívili jen letmo. Phi Phi se skládá z několika ostrůvků asi sopečného původu.

 Na Phi Phi jsme si tedy našli thajce s longboatem a dohodli si cenu výletu na TU pláž z filmu Pláž. Přesně si už nepamatuji kolik chtěl, ale cena byla přijatelná (asi proto, že na lodi bydlel). Moře bylo rozbouřené a úzká a dlouhá loďka se zmítala na vlnách, až nám z toho nebylo dobře. Sem tam nás předjel nějaký ten speedboat, což moře rozhodně neuklidnilo. Ta pláž se nachází v zátoce, takže uvnitř bylo moře klidné a dalo se skočit z lodi a vykoupat se. Člověk musel být stále ve střehu, protože v zátoce bylo plno člunů a mohlo by se stát, že se přimotá nějakému do cesty. Břeh lemují vytažené lodě. Vstup je zpoplatňěný a více méně nic k vidění. Lidí je na pláži tolik, že tam není místo k sezení, natož k povalování a relaxaci. Pozorovali jsme tedy cvrkot z paluby. Okruh, na který nás "kapitán" vzal, čítal asi tři zastavení, ale vše bylo podobné a narvané, takže bych se dalším popisem jen opakoval. 

 Když jsme se dovlnili zpět na Phi Phi, měli jsme čas na malý oběd. Bohužel každá restauračka byla narvaná k prasknutí a tak se jedlo na etapy. Kluci našli kousek od přístaviště sprchy a šli se osprchovat. Za chvilku ale byli zpět. Netekla voda. Jeli jsme tedy na Phuket další lodí neodsolení a někteří v plavkách.

 Na Phuketu jsme toho moc neviděli, vlastně jen přístav a letiště. Jen jeden poznatek, jak jsme se blížili k přístavišti Phuketu, tak čistá a modrá voda se pomalu měnila v kalnou a hnědou. Inu civilizace. 

 Let z Phuketu zpět na  bangkokské vnitrostátní  letiště trval kolem hodinky. Aerolinky Air Asia jsou nízkonákladové, nebo se alespoň tak jeví. Na netu byla informace, že se za vše připlácí: občerstvení, nadváha... Kluci ze skupiny B, D a E se snazili rozprostřít váhu a rvali si věci navzájem do krosen. Ale zbytečně. Paní, na odbavovací přepážce, bagáž zprůměrovala a nebo se vůbec nezajímala.

Poslední dva dny v městě andělů

 Zpět do Bangkoku jsme tedy dorazili v noci sedmnáctého dne naší výpravy. Ubytování jsme si zařídili opět na Khaosan rd. (někteří o uličku vedle - levnější pokoj ale bez oken)

 Osmnáctý den jsme celý věnovali památkám, které jsem vyjmenoval na začátku. Z Khaosan rd. jsou v docházkové vzdálenosti. Projeli jsme si taky místní kanály na longboatu a viděli domky na kuřích nožkách v záplavě orchidejí spolu s varany, kteří žili v kanálech. Vyhnu se popisu památek, fotky v galerii budou vypovídat víc. Jen jedno upozornění. Pozor na TUK-TUKáře, kteří vás chtějí tahat po nákupních centrech. Za to, že vás přivedou do krámu, dostávají provizi. A na to cestovatel přeci nemá čas.

 Téhož dne, večer, nastalo i loučení. Já s Danem (skupina A) jsme se vraceli zpět do promrzlé a zasněžené Prahy, Skupina C a D razila na tři týdny do Vietnamu a skupiny B a E na měsíc do Indie.

P.S. Nebojte se Thajska, země úsměvů, cestování po něm je tak jednoduché a stejně rizikové jako by jste cestovali po Slovensku!

Galerie        Důležité informace

Novinky

07.11.2017 10:43
 Je to už nějaký ten pátek, co jsem přidal článek o mojich cestách. Nyní se snažím dohnat...

Kontakt

Carl von Stodulky carlvonstodulky@gmail.com