Japonsko, Tokyo, Kjóto a Nara

 Hon na levné letenky se vydařil. Na japonské Expedii byly letenky, na začátku prosince 2015, k mání za zhruba 7.500,- Kč. Nelenil jsem a zakoupil je na konec května 2016. Jaké bylo mé rozčarování, když o den později, spadla cena na nějakých 5.500,- Kč. Radoval jsem se i přes tento políček do tváře. Za sedm tisíc, s odletem z Prahy a s jedním přestupem v Istanbulu, to byla stále super cena.

 Začalo tedy plánování našeho týdenního výletu. Samozřejmě mě zajímalo Tokyo, největší město na světě, a co by kamenem dohodil a zbytek dojel Shinkasenem, Kjóto, podle průvodců to "pravé" Japonsko.

 V Praze jsem si objednal týdenní permici na Japan Railways (JR), která se dá využít jak na Shinkansen, tak na JR linky v Tokyu. Cena byla přes šest tisíc, plus si JR napočítají 30 Eur za poslání lístků do Čech. I když jsem využil JR pass na cestu z a do Kjóta a v Tokyu kde se dalo (ve městě jsou tři dopravci a JR Pass platí jen na JR linkách), nic moc jsem neušetřil. Vyšlo to zhruba na stejno, možná by bylo levnější, kdybych si lístky na vlak kupoval na místě. Týdenní permice se tedy vyplatí, jedete-li Shinkansenem 3x a více. Jinak na navigaci a plánování cest v MHD funguje na jedničku vyhledávač Google. Ukáže vám trasu, přestupy a i přesnou cenu jízdného. Prvotní orientace v metru se může zdát složitá a tak proč si nepomoci. Ke konci návštěvy jsme se orientovali a navigovali skoro bez pomoci. 
 Noční let s Turkish airlines z Prahy probíhal v poklidu. Musím uznat, že tyto aerolinky jsou právem označovány za nejlepší evropské. Prvně v životě mi na palubě letadla chutnalo a to nemluvím o usměvavém a ochotném personálu. I když rozdávání vody v pet-lahvích, spícím pasažérům hozením do klína, moje hodnocení lehce snižuje.
 Na letiště Narita v Tokyu jsme dorazili na čas, tedy před půl sedmou večer. Z Prahy koupenou permanentku na Japan Railways, jsem si vyměnil na letišti za průkazku a po chvilce zoufalého pobíhání a hledání ztraceného kolegy, který se, jen tak mimochodem, ztrácí velmi rád, jsme všichni vyrazili vlakem na hotel.
 Toyoko Inn je řetězec levnějších hotelů, kterých jsme v Tokyu napočítali snad pět. Ten náš byl čistý a zaměstnanci usměvaví a i snídaně nám chutnaly. Dopravní obslužnost mohla být trochu lepší, ale na všelijaká lákadla jsme to měli z hotelu stejně daleko.
 Na recepci jsem si vyzvedl z Čech objednanou a zaplacenou neomezenou datovou simku (přečtěte si informace ohledně limitu stahování a politujete naše "chudáčky" operátory), hodil krosnu na pokoj a pak jsme vyrazili na průzkum okolí ulovit něco k jídlu. Je pravdou, že po desáté hodině večer bylo okolí hotelu liduprázdné. Menší restaurace (s několika místy k sezení u baru) jíž zavíraly. Ale narazili jsme na podnik japonského rychlého občerstvení, kde měli otevřeno do dvou do rána, a kde jsem si dal výtečnou miso polévku.
 Druhý den, v pátek, nás Tokyo přivítalo deštivým ránem. Při snídani v hotelu jsme se rozhodli pro návštěvu rybího trhu - Tsukiji Market. Od hotelu tam jela autobusová linka číslo 26 zhruba dvacet minut. Byla od nás hloupost navštívit tento trh po snídani a s plným žaludkem. Ale i tak se nedalo odolat a u stánků jsme ochutnávali sushi, různé škeble a podobné laskominy. Pak jsme se proloudali úzkými uličkami až k trhu samotnému, kde se kamarád rozhodl, že se místních rybářů optá, kde se porcují velryby. Nepřišlo mi rozumné klást takovou otázku Japoncům, kteří jsou na nohou od brzkých ranních hodin a ještě k tomu v ruce drží porcovací nože. Nechali jsme si tedy od kamaráda dostatečný odstup a pozorovali, jestli tuto svojí iniciativu přežije. Přežil. Možná díky vyčerpanosti trhovců, anebo možná díky tomu, že mu místní nerozuměli. Každopádně hon za velrybou se nevyvedl. Ale i porcování tuňáků bylo zážitkem.
 Po té, co jsme se alespoň na chvilku nabažili sushi, jsme vyrazili pěšky do čtvrti Ginza, která je plná obchodů, butiků a restaurací a patří mezi nejdražší čtvrti na světě. V této čtvrti jsme narazili na oblíbený obchod našeho mizejícího kamaráda, který si zde, k mé velké radosti, koupil svítivě zelenou mikinu. Nyní jsem se domníval, že už se nám v záplavě korporátních černých obleků prostě ztratit nemůže. Ale cestou z Ginzi k císařskému paláci se nám ztratil hned dvakrát a objevil se pouze tehdy, aby nám zvěstoval, že tam jít nechce, že je to daleko a že tam není nic k vidění. A měl pravdu. Do císařského paláce se nedostanete. Byli jsme alespoň svědky výměny stráží a prohlédli jsme si park před palácem a mohutné hradby, pod kterými je velký vodní příkop.
 Odtud jsme se vydali metrem k chrámu Meiji, který je v nádherném lesoparku. Tedy alespoň jsme si to mysleli. Navigace Googlu nefunguje vždy 100%. Místo chrámu s parkem, nás telefon dovedl, sice také k Meiji, ale park aby tady člověk pohledal. Zde se nacházelo velké baseballové hřiště spolu s Národní obrazovou galerií. Jestli jste znalcem tradiční japonské malby, vřele návštěvu doporučuji. My jsme se ale otočili a zamířili o pár stanic metra dál, ke kýženému parku a chrámu Meiji. Ten je zasvěcen císaři Meiji a jeho ženě. Procházka lesoparkem uprostřed živoucího a přeplněného města je zážitkem a balzámem na nervy. V době naší návštěvy se chrám rekonstruoval, takže jeho obvod byl obalen plachtou s fotkou té dané stěny. Škoda, ale i tak jsme zahlédli průvod svatebčanů a žehnání jim.
 Z chrámu jsme se vydali parkem na druhou stranu směrem ke stanici Shinjuku. Cestou k Metropolitan Government Building jsme si zašli do této restaurace. Jídlo bylo samozřejmě vynikající, rád bych se ovšem zastavil u obsluhy. Teprve až tady jsme narazili na Japonce, kteří nezvládali angličtinu. Ale o to víc se paní snažila. Nešetřila úsměvy a srdečností. Pantomimicky předváděla, jak si máme správně jídlo vychutnat. Asi v půlce hostiny přišla s mobilem, nechala si v překladači navolit češtinu a pak nás informovala o tom, co vlastně jíme. Koutkem oka jsem pozoroval kuchaře, který vykukujíce výdajovým okénkem se na nás usmíval a sem tam prohodil něco ke svému kolegovi. Bílé tváře do této restaurace nejspíše zavítali prvně. Stále mi vrtá hlavou, jestli byla pro nás atrakcí přívětivá paní, nebo naopak naše společnost pro obsluhu restaurace. Inu, to už se nedozvím, ale vzpomínka na výtečnou polévku s milou obsluhou v nás zůstane dlouho.
 Mizející kamarád trpí mírnou obsesí na výškové budovy. A jelikož už v Tokyu pobýval, vzal nás sebou do Park Hyatt Tokyo, kde se v nejvyšších patrech nachází restaurace, ze které je krásný výhled a jídla s vysokohorskou přirážkou. Pokochali jsme se tedy panoramaty Tokya a vyrazili do nepříliš vzdálené Tokyo Metropolitan Government Building, jejíž vyhlídka je sice placená, ale na druhou stranu panoramatických výhledů není nikdy dost.
 Pak jsme došli na Shinjuku k obchodnímu centru Mylord. Na střeše má zahradní restauraci, kam se dostanete pohodlně výtahem. O kvalitách tohoto zařízení sice pochybuji, ale výhled na okolní mrakodrapy, pivo a zmatená obsluha, která nenaštve, ale pobaví, za návštěvu stojí. Navíc za ten den jsme toho nachodili poměrně dost a naše nohy si odpočinek zasloužily.
 Než jsme se stačili pořádně osvěžit pivem Asahi, začalo se stmívat a tak byl čas vyrazit do víru velkoměsta. K tomu je oblast Shinjuku jako dělaná. Proplétali jsme se uličkami, které byly narvané místními, a z budov na nás blikaly neony všemi možnými barvami. To byl ten pravý Babylon, to pravé Tokyo. Nevynechali jsme samozřejmě ani pověstnou křižovatku. Zde jsme od mizejícího kamaráda dostali výklad ohledně nelegálnosti prostituce, a jaké praktiky jsou povolené. Přeci jen by bylo vhodnější zdržet se anglických výrazů. Zdvižená obočí Japonců nás provázela celou dobu jeho výkladu. A pak že tento národ anglicky neumí.
 V sobotu, tedy třetí den po příletu, jsme se vydali brzy ráno na průzkum staré čtvrti Yanaka Ginza. Počasí se umoudřilo a slibovalo až horký den. Procházka mezi starou zástavbou a Šintoistickými chrámy byla, po včerejším ruchu velkoměsta, příjemnou změnou. Přesně takto vypadalo kdysi staré Tokyo. Bylo změtí úzkých a křivolakých uliček, protkaných chrámy s miniaturními zahradami, ze kterých na vás dýchá klid a jistá pokora. Zdánlivě urbanistický chaos dodává této čtvrti neopakovatelnou atmosféru. Je jen škoda, že nové Tokyo tyto části města pohlcuje a nenávratně ničí.
 Při procházce jsme byli svědky pohřebního obřadu, který se mi těžko bude popisovat, protože trestuhodně neznám místní reálie a nejsem až tak z daleka seznámen s japonskou historií. Vše se snažila napravit starší paní, kterou jsme potkali u jednoho z nesčetně chrámů. Jedinou vadou bylo, že ona neuměla anglicky a my neuměli japonsky. I tak s námi vedla dlouhý rozhovor a tvářila se velmi mile.
 Podle průvodce jsme neměli opomenout malé občerstvení v Kayaba Coffee, které se nalézá ZDE. Do podniku zavítá asi každý, kdo si koupí Lonely Planet, protože je tady doopravdy narváno. Naštěstí byl jeden volný stůl v horním patře, kde se sedí u nízkých stolků na zemi. Než ale usednete u občerstvení v japonském stylu, musíte se do druhého patra vydrápat po velmi úzkých schodech. Místem se zde doopravdy šetří, tak jako v celém království. 
 Po výtečném občerstvení, směřovaly naše kroky do čtvrti Asakusa, kde naleznete buddhistické chrámy s pagodou. Těch chrámů je zde několik a v době naší návštěvy (květen) se zde konala jakási slavnost. Chrám a hlavně jeho okolí bylo narvané k prasknutí. Všude kolem bylo plno stánků s občerstvením a v okolních uličkách předváděli Japonci, jak cvičí s tyčí. Jednalo se o nějaké umění, které spočívalo v udržení několikametrové tyče, na jejímž konci byly navěšeny lampióny a to v rovnováze, na různých částech těla a v různých polohách. Cvičili jak mladí tak i staří a navzájem se povzbuzovali a fandili si. 
 Dalším místem, které jsme chtěli navštívit, byla Akihabara. Centrum Anime, Mangi a různých obchodů s elektronikou. Toulali jsme se všude možně kolem místa, kde nám mapy v mobilu ukázaly, že by tato čtvrť měla být. Ale bez výsledku. I když je tato čtvrť poměrně velká, nepodařilo se nám ji najít. Nejen kvůli únavě, jsme zamířili na poslední místo, které jsme měli na tento den naplánované. A to věž Tokyo Skytree.
 Tokyo Skytree je se svojí výškou 634 metrů nejvyšší stavbou v Japonsku a po dubajské Burj Chalifě druhou nejvyšší stavbou na světě (v době dokončení v roce 2012). Vyhlídkové plošiny jsou v 350 a v 450 metrech. Zdá se, že fronty na vstup tu bývají dlouhé. Naštěstí v sobotu večer jsme se nemačkali a frontu si vystáli kratičkou.
 V první vyhlídkové části (350m) probíhalo multimediální představení v japonském crazy stylu, kdy na prosklenou stěnu věže útočili animovaní ptáci a všemožně se ji snažili znečistit a herci vše čistili a ptáky odháněli. Asi nebudu schopen popsat toto představení, tak jak na mě působilo. Bylo vtipné a hravé a bláznivé a tak trochu japonsky divné. 
 Druhá vyhlídková plošina (450m) není v jedné úrovni, ale obcházíte střed věže dokola a každým krokem jste výš. Některé části jsou potemnělé, to aby byl hezčí výhled na noční město.
 Když jsme se dostatečně vynadívali, narazili jsme cestou zpět na malou restauraci. Sashimi měli ucházející.
 Čtvrtý den (tedy v neděli), jsme měli na plánu výlet na horu Fuji. Nejdříve jsem tento výlet plánoval po vlastní ose. (pominu-li že trasa na vrcholek Fuji zabere dva dny - chcete-li vidět východ slunce, a že hora je otevřena od června do konce srpna, tuším-li správně). Autobusy z Tokya jezdí až do 5té  stanice, ale na zpáteční autobus se nějakou tu hodinu čeká. Zkrátka a dobře, pokud si chcete výlet užít, vyplatí se koupit celodenní zájezd. Ty cestovky, které jsem našel já, nebo byly uvedeny v průvodci, mi přišly neúměrně drahé. Kamarádka mi doporučila tuto cestovku, která byla cenově přijatelnější (cca 2900,- Kč na osobu) a obsahovala to samé co ostatní - tedy výlet do 5té stanice na Fuji, oběd o několika chodech, plavbu lodí po jezeře Ashi a jízdu lanovkou na vulkán Komagatake. Suma sumárum užijete si celý den. Hromadnou dopravou se toho tolik stihnout nedá.
 Nástup byl ráno v osm v tomto hotelu. Čiperná průvodkyně nás nahnala do autobusu a už se jelo. Celou cestu nás poutavě zasvěcovala do japonské kultury a historie. Vysvětlovala nám vše od základů písma až po technologii vlaků Maglev. Tak nám cesta příjemně ubíhala, až na nás, zhruba po dvou hodinách jízdy, poprvé vykoukla nádherná a majestátní Fuji se svým zasněženým vrcholkem. Než jsem stačil vytáhnout foťák, zahalila se ta potvora do mraků, kde se schovávala celý den. 
  5. stanice,  tedy základní tábor pro výstup na horu, je takové horské středisko s restaurací, cetkárnou, ubytovnou, s koňma pro děti, muzeem a s obřím parkovištěm autobusů. Dohromady tady nic dalšího není. Jo vlastně je. Obří zákazová cedule a závora, která jasně dávala najevo, že ještě není sezóna pro výšlap na vrchol. Zde jsme se zdrželi hodinku a i to bylo, podle mého, déle než bylo třeba, jelikož i zde se mrcha schovávala v mracích.
 Po té nás vzal autobus na oběd. Byl ucházející, s polévkou, sushi a s tempurou. Pak byl čas na projížďku lodí. Odtud se prý krásně fotí hora Fuji, a prý se i zrcadlí na hladině jezera. Ano, kýčovitá fotka, ale jak rád bych si jí vyfotil. Ale jak už jistě tušíte, stále se halila do mraků. A to přitom v údolí bylo dočista jasno. 
 Fotili jsme si tedy alespoň jezero a okolí. Když nás loď vysadila na břehu, byl čas nastoupit do lanovky. Nejspíš jsme měli zpoždění, protože v naší křehké japonské průvodkyni se najednou probudil tygr a se zběsilým máváním rukama nás hnala k zastávce lanovky, kterou jsme stihli jen taktak.
 Výhled z lanovky byl úžasný a byl by ještě hezčí, kdyby ta ikonická hora na nás alespoň chvilku vykoukla. Znuděně jsem tedy koukal do hlubiny pod sebou a přemýšlel, jak budu psát o Fuji bez Fuji, když tu někdo z nás vykřikl: "Hele ji!". A doopravdy, jako lehká záclona se mraky pomalinku odsouvaly stranou a nejdříve na nás, skoro neznatelně, vykoukla silueta bílé čepičky. Její kontury byly čím dál tím více znatelnější a hora se pomalu ale jistě začala předvádět v celé své kráse. Z lanovky jsme tryskem utíkali k vyhlídce, kde jsme jí samotnou, a sami sebe s ní, fotili na tisíc a jeden způsob jako úplní blázni. Ano, tak nás Fuji uchvátila. Z této mánie nás probrala až zběsile gestikulující průvodkyně. Bohužel, čas na vulkánu Komagatake byl omezený. Byl tak omezený, že jsme si nevšimli, že jsme na vulkánu a veškerou svou pozornost jsme věnovali pouze Fuji. 
 Když jsme nalézali do lanovky, začala se Fuji opět halit do mraků. Měli jsme štěstí. Kdybychom se opozdili víc, nebo naopak neměli žádné zpoždění, neviděli bychom ji vůbec. Na druhou stranu pozorovat ji už od rána by byla strašná nuda...
 Do Tokya jsme se vrátili někdy kolem desáté večer. Unaveni, ale spokojeni jsme se dokodrcali do uličky poblíž Shinjuku station. Sice jsme tudy procházeli už v pátek, ale v restauracích, které lemují uličku širokou zhruba dva metry, bylo beznadějně narváno. Ze všech podniků to tak nádherně vonělo, že jsme se rozhodli zavítat sem ještě jednou a dát si tady večeři. 
 Zapadli jsme tedy do jednoho z podniků a když jsme vystoupali po úzkých a strmých schodech, usadili jsme se u jediného volného stolečku. U ostatních stolků se zuřivě nad něčím diskutovalo. To nás ovšem moc nezajímalo, chtěli jsme se hlavně osvěžit pivem a něčeho pojíst. Ovšem bílé tváře v podniku pro místní zaujmou vždy. Tak se stalo i tady. Přisedl si k nám pivem rozveselený místní chlapec a dal se čile do hovoru. Bylo roztomilé pozorovat jaké účinky má alkohol na asiaty. A tak večeře rychle utekla.
 V pondělí byl čas loučení s mizejícím kamarádem a náš přesun do Kjóta. Z Tokyo station jede Shinkansen zhruba dvě a půl hodiny. Můžete jet i rychlejším vlakem Nozomi, který staví na méně zastávkách, ale na ten JR pass nestačí. To ale neznamená, že by byl Hikari nějaký courák. I tak si to s námi svištěl přes 280 km/h. Vlaky jsou tedy rychlé, jezdí na čas, uvnitř jsou čisté, pohodlné a co víc, mají kuřárnu.
 Do Kyoto station jsme dorazili na čas. Proplést se velkým obchodním centrem, ve kterém je hlavní stanice, byl celkem oříšek. Ale naštěstí se povedlo. Sedli jsme na metro a dojeli do našeho ubytování. Mohl bych cestu shrnout do těchto několika vět, kdyby... Kdyby nebylo Kjóto Kjótem. Město má totiž pravoúhlý systém ulic, na mapě vám přijde přehledné, ale v reálu jsou si uličky podobné jako vejce vejci a vyznat se v nich chce chvilku času, než si určíte záchytné body (jako pošta, 7eleven a podobně).
 Guesthouse Hibiki se nachází nedaleko stanice metra Karasumaoke. Je fungl nový, čistý, pokoje jsou na japonské poměry velké a je více méně v centru Kjóta. Nedaleko se nachází velké obchodní centrum, císařský palác, hrad Nijo a plno dalších lákadel. 
 Po ubytování na pokoji jsme se vydali na průzkum města. Prošli jsme se kolem císařského paláce, s tím, že si ho necháme na den odjezdu, pak jsme to vzali kolem řeky, kde jsme v rychlém občerstvení něco sezobli a prošli jsme se kolem hradu Nijo ke stejnojmenné zastávce, kde jsme narazili na pravé japonské running sushi. Podnik byl hlučný a vnitřek mi připomínal průmyslovou velkovýkrmnu, takže jsme šli o dům dál. Nutno ale upozornit, že tu místní stáli fronty na volnou židli u pásu. Každopádně příjemné posezení tento podnik neskýtal. Dal jsem si tedy jednu z mnoha Miso polévek v restauraci u nádraží Nijo. Tím byl prvotní průzkum města ukončen. Vlahým večerem jsme se doplahočili do pokoje a padli za vlast.
 V úterý byla na plánu návštěva Nary. Vlak jel z Kyoto station a dal se na něj uplatnit JR pass. Cesta do Nary trvá courákem zhruba hodinku. Z nádraží v Naře je to k chrámům s pověstnými jelínky půlhodinky svižnou chůzí. Tito jelínci, kteří se volně pohybují po celém komplexu, jsou svatí - jsou považováni za posly bohů. Kdybych toto nevěděl, asi bych se na nich brutálně pomstil. A proč? Protože ačkoliv vypadají roztomile a skoro bezbranně, tak to jsou pěkné krvelačné bestie, které by za zakoupené sušenky, kterými je můžete krmit, vraždily. Garantuji vám, že jakmile vytáhnete sušenku, obklopí vás stádo jelínků a vy budete rádi, pokud opustíte daný prostor s alespoň trochou hrdosti. Tak tedy pokousán, pokopán a místy znečištěn (nemluvě o zevrubné video dokumentaci mého kolegy), jsme se vydali na průzkum chrámů, které jsou zapsány v UNESCO. 
 Budhistický chrám Todaidži je největší dřevěnou stavbou na světě. V něm najdete sochu Buddhy Daibucu (velký Buddha) která má na výšku bezmála patnáct metrů. Před chrámem, s největší pravděpodobností, narazíte i na dav dětí školou povinných smíšený s turisty a věřícími. 
 Dalším buddhistickým chrámem je Kófukudži, který naleznete hned u vstupu do komplexu. U něj je i pětiposchoďová pagoda.
 Kosuga je šintoistickou svatyní, kterou se můžete projít a obdivovat její architektonickou lehkost. Posvátné místo k uctívání je turistům nepřístupné.
 Chrámů je tu samozřejmě více, například palác Heidžó, chrámy Gangódži, Tóšódaidži a Jakušidži, ale prvně jmenované mě zaujaly nejvíce. Do chrámů se platí vstup jednotlivě. Ale není nijak drahý. A za průzkum stojí.
 Návštěvou Nary se dá pohodlně zaplnit celý den. Věřím, že pokud se někdo více orientuje v historii Japonska, jeden den mu stačit nebude. 
 Cestou zpět do Kjóta jsme vystoupili na zastávce Inari, kde se nachází šintoistická svatyně Fushimi Inari s bránami Tori, které jsou postaveny jedna za druhou a tvoří tak dlouhý tunel. Na straně ke svatyni jsou tyto brány popsány černým písmem, tedy přáním lidí, kteří tu danou bránu nechali postavit. 
 Navečer jsme se tedy vrátili zpět do Kjóta a cestou na hotel jsme to vzali podél kanálu. Ulice kolem něj jsou korzem. Je zde plno restaurací. Při návštěvě jedné z nich jsme byli usazeni na baru, z něhož byl výhled do kuchyně. Pozorovali jsme, jak kuchaři přijímají s hlasitým výkřikem objednávku a jak nám připravují sashimi a tempuru. Byl to prostě koncert v kuchyni a divadlo pro návštěvníky.
 Ve středu jsme měli na plánu průzkum dalších pamětihodností v Kjótu. První navštívenou atrakcí byl bambusový les (Bamboo forest) v Arashiyamě. Ze zastávky metra Nijo se jede 4 zastávky na Saga Arashiyama a odtud, podle ukazatelů, asi kilometr pěšky. Les je to úchvatný, stezky jsou v něm značené (například k vile japonské filmové hvězdy Okochi Sanso, nebo k chrámu Tenryu-ji) a sem tam narazíte na malíře nebo pouličního hráče. Pokud vás přepadne touha šplhat po bambusu, nejdříve byste si měli všimnout, že na konci každého článku má ostny. Nedopadnete potom jako já. Tedy podrápaný, pohmožděný a celý od krve. Inu za telecí nápady se platí.
 Hned u bambusové stezky se nachází již zmíněný zen-buddhistický chrám Tenryu-ji, který byl založen ve 14. století k uctění památky císaře Godaigy. Po zaplacení vstupu se můžete kochat nádhernou zahradou s několika jezírky a potůčky. V prostorách chrámu můžete bosí meditovat na bambusových podložkách a nechat na sebe působit dokonale udržované okolí zahrad. 
 Dalším zastavením byla opičí rezervace, ke které se dostanete, přejdete-li řeku. Rezervace se nachází na hoře a výstup je trošičku náročnější. Výšlap za to stojí. Nejenže si budete moci opičky prohlížet a za menší obnos i krmit, ale výhled z vrcholku hory na Kjóto je nádherný.
 Tím jsme měli náš středeční plán více-méně vyčerpaný. Zaujala nás ale asfaltová cesta podél řeky na straně opičího parku. Vedla ve stínu stromů a za parného dne, který panoval, skýtala příjemný stín. Po několika desítkách metrů jsme narazili na směrový ukazatel k buddhistickému chrámu Senko-ji a tak jsme se tím směrem vydali. Cestou malebným údolím jsme zchladili unavené nohy v řece a připravili se na kratičký výstup k chrámu. Před chrámem naleznete velký zvon a u něj cedulku s nápisem, že si můžete zdarma 3x zazvonit. Inu kdo by to nezkusil. Třikrát jsem tedy zazvonil a v cuku letu byl u nás mnich a dožadoval se vstupného. V duchu jsem se zasmál, jak mají místní dobře prokouknuté evropany a uvedený obnos mu zaplatil. Oplátkou nám byl umožněn vstup a od mnicha jsme dostali papír s povídáním o historii chrámu, a tím, že mniši žijí jen ze vstupného. Upřímně, chrám tak vypadal. Ale z jeho vrcholku byl pěkný výhled do okolí a v návštěvní knize jsem poprvé viděl úhledně napsané vzkazy v japonštině. 
 Večer jsme trávili opět v oblíbené restauraci se sushi.
 Středa byla dnem odjezdu z Kjóta zpět do Tokya a odletem do Prahy. Ráno jsme si tedy uschovali krosny na recepci a vyrazili k císařskému paláci. Našli jsme budku, kde se prodávají lístky a byli smutní. Rozpis prohlídek je totiž, řekněme, velmi řídký. Jedna byla v deset dopoledne (tu jsme o chvilku prošvihli) a další až ve dvě odpoledne. Smutně jsme tedy zírali na tabuli, protože ve tři hodiny nám jel vlak zpět do Tokya. Návštěvu paláce jsme tedy museli odložit na neurčito a vydali jsme se pěšky k hradu Nijo. Ten se bohužel v době naší návštěvy také částečně rekonstruoval. Hrad byl dokončen na začátku sedmnáctého století a sloužil jako rezidence šógunů. Jeho vnitřní část zničil v osmnáctém století požár. Ale později byl obnoven.
 Vnitřní část hradu obklopují dvě kruhová opevnění. Při prohlídce se projdete jeho nádhernými zahradami a samozřejmě zavítáte i do jeho útrob. Projdete různými místnostmi pro přijímání návštěv, které se přijímaly podle důležitosti v různých částech hradu. Prohlédnete si malby a řezby mistrů. Většina originálů je ale umístěna v muzeu a zde jsou pouze kopie. 
 Po této poslední návštěvě byl čas vyzvednout bagáž a vyrazit na nádraží a shinkansemem se vrátit do centra Tokya. Odtud nás vzal rychlík JR linek Sobu line na letiště Narita. Cesta trvala hodinku dvacet. I zde, jako na jiných linkách JR platil pas a tak jsme ušetřili 1320 Jenů.
 Japonsko je krásné, rozmanité a sakra drahé. I přes svoji finanční náročnost si mě získalo. Jen co se najdou levnější letenky, podívám se tam znovu a celé svoje kapesné prožeru.

Novinky

07.11.2017 10:43
 Je to už nějaký ten pátek, co jsem přidal článek o mojich cestách. Nyní se snažím dohnat...

Kontakt

Carl von Stodulky carlvonstodulky@gmail.com