Cestopis z Filipín 2014

 
 Nejlevnější letenky jsme sehnali někdy v září 2013. Necelých 21 hodin cesty bylo za ty peníze ucházející, i když mírnou daní byla okružní jízda po Evropě spolu s třemi přestupy. V půlce ledna tedy mohla začít naše tří-týdenní cesta po Filipínách. Lety Praha - Paříž - Kanton - Manila proběhly celkem v klidu. Jen letušky z aerolinek China Southern trvaly na zatažených okýnkách a mapa s aktuální polohou letadla prostě nefungovala. Zbývající čas letu jsem tedy odpočítával podle puštěných filmů... Jinak palubní servis byl 100%.
Manila
 Ranní Manila nás přivítala s otevřenou náručí. Tedy alespoň taxikář, který nás při cestě z letiště natáhl. Letištní taxikáři jezdí za pevnou taxu 450 php. Cesta do hotelu, v centru města, zabrala slabou půlhodinku. Z Čech jsem zarezervoval Manila Pearl hotel s bazénem na střeše (460Kč os/noc), který se nachází v docházkové vzdálenosti od těch pár památek, které v Manile stojí za vidění a které po druhé světové válce zůstaly. Ubytovali jsme se na pokoji, znavenou mysl jsme nabudili slivovicí a vydali se, podle plánu, koupit lístky na bus do Banaue. Rýžové terasy v Banaue se nachází severně v horách, asi devět hodin cesty, od Manily. Měli jsme vybrány dvě společnosti Florida trans a Ohayami trans. Kanceláře a "autobusová nádraží" obou jsou kousek od sebe ZDE a ZDE. Druhá jmenovaná byla o 50 php levnější. Lístky nás tedy vyšly na 450 php/os. Cesta ke kancelářím byla zajímavá. V noci bychom se sem pěšky neodvážili. Příbytky místních, nebo přesněji slumy, a všeobecný bordel naháněly strach. Ale Filipínci nás zdravili slovy "Welcome to the Philippines" a tvářili se velmi přátelsky. Zde bych vás měl upozornit, že chudoba v Manile je celkem vysoká, a to sebou přináší i méně příjemné vlivy jako jsou drobné krádeže a žebrotu dětí. S tím prvním se dá bojovat maximální opatrností: nenosit řetízky a náramky, nenosit peníze a mobily po kapsách, batoh mít na prsou a vyvarovat se po setmění určitým oblastem. S dětskou žebrotou neuděláte nic. Nejlepší je si dětí vůbec nevšímat a jít dál. Je to kruté, ale penězma je stejně nezachráníte.
 Druhý den, ráno, jsme se vydali na průzkum starého města Intramuros (česky - uvnitř zdi) a hlavně pevnosti Santiago. Od hotelu jsme to měli kousek, asi tři kilometry, přes Rizal (původně Luneta) park. Čtvrť Intramuros obepínají starobylé hradby, ze kterých je pěkný výhled na mrakodrapy. Samotná pevnost byla od svého založení roku 1571 několikrát poničena zemětřesením a za druhé světové války, kdy se o Manilu přetahovali Japonci s Američany byla takřka srovnána se zemí, tak jako celé město. Uvádí se, že při bojích zde padlo přes stotisíc Filipínců. Ti jsou velmi pyšní na své hrdiny a na svojí těžce vybojovanou samostatnost. Přímo v pevnosti naleznete památník II. světové války, pěkně upravený park, udržovanou vstupní bránu, pár zdí a to je tak vše. V Intramuros je toho k vidění víc: hrobka Apolinaria Mabini, římskokatolická katedrála, universita a hlavně zachovalá koloniální architektura. Noční život, nebo nějaký ten kulinářský zážitek ve zdejší čtvrti nehledejte. Jediná restaurace, která v Manile stála za to, se nachází kousek od Rizal parku - zde.
Manila - ZOO & Roxas blvd. & Rizal park
 Druhý večer jsme trávili na hotelu u bazénu. Přeci jen Manila není moc bezpečná přes den a už vůbec ne přes noc. Proto jsme měli dostatek času s plánováním posledního dne v tomto špinavém městě. Nákupy naší skupinu moc nelákají a proto jsme se rozhodli absolvovat výlet nadzemkou do ZOO a cestou zpět to vzít přes Bulvár Roxas do Rizal parku a ten detailněji prozkoumat. Autobus na rýžová pole odjížděl až v deset večer, takže nebylo kam pospíchat.
 Stanice nadzemky United Nations byla přímo před hotelem a zoologická zahrada byla u zastávky President Quirino avenue. Lístky do nadzemky stojí podle vzdálenosti. Ale i tak maximálně asi 20 php. Na této rychlodráze jezdí české tramvaje Tatra RT8D5M. Před vstupem na nástupiště vás prošacuje policista kvůli zbraním nebo bombám. Kontrola se může protáhnout, pokud váš spolucestující policista trpí obsedantní touhou vyfotit se s každým příslušníkem ozbrojených složek ve městě. Vlak byl rozdělen na část pro ženy a pak pro ostatní. Pokud znáte dopravu v Asii, nemusím moc vysvětlovat, že vagón byl narvaný tak, že jsem stál na jedné noze a k tomu ještě ne na své...
 Cedule před vchodem do zoologické zahrady upozorňují návštěvníky, že není dovoleno vnášet bomby a jiné smrtící zbraně. Jinak Manilská zoo je smutnou zoo. Představte si zahradu v Praze za komunistů nebo těsně po revoluci. Stejný, ne-li horší, životní komfort zde mají i místní obyvatelé. Ukájel jsem se představou, že toto zařízení pomáhá třeba nějakým ohroženým druhům a tím pádem nemá tolik financí na pompézní pavilóny... Prosím, nechte mě u toho.
 Pokud se vydáte ulicí Quirino směrem k moři, dorazíte k bulváru Roxas. Dříve tu vystupovali různí umělci a kejklíři, ale prezident to nějakou vyhláškou zatrhl. Takže nyní je bulvár plný bezdomovců a turistů, kteří nechtějí přijít o výhled na manilský záliv. Je to ovšem smutná podívaná. Manilský záliv je spíše stokou, ve které se bezdomovci koupou. Prý je tu úchvatný pohled na zapadající slunce. Možná, že prodlužující se stíny a barvy červánků zamaskují bídu a špínu tohoto místa.
 Promenáda Roxas vede kolem americké ambasády k již zmiňovanému Rizal parku, který je oddechovým centrem místní omladiny. Je tu plno pomníků a bust významných Filipínců a podle jmen i Španělů, dále tu najdete pomník Josého Rizala, obrovskou 3D mapu Filipín, museum, Čínskou zahradu, Japonskou zahradu a Orchidárium (v době naší návštěvy bylo zavřené). Toulali jsme se po parku několik hodin a to z toho důvodu, že z hotelu jsme byli již odhlášeni a park je v centru Manily nejbezpečnějším místem.
Banaue
 Kolem osmé jsme se vrátili do hotelu a posilnili se místním "plzeňským" pivem, vyzvedli jsme bagáž a chtěli si chytit taxíka. Ochranka z hotelu nám důrazně přikázala zůstat u hotelu, s tím, že nám taxi obstará sama. V tu chvíli se na hotelu rozsvítil maják s nápisem taxi, a během pěti minut byl vůz přistavený. Celkem jsem si oddychl, protože procházet se s krosnou v devět hodin večer po Manile není zdraví prospěšné. Taxík nás odvezl přímo na autobusové nádraží Ohayami trans. Zde bych měl připomenout, že za celé tři dny jsme nepotkali žádného evropana, natož čecha. Jen co jsem vystrčil nohu z auta, zaslechl jsem češtinu. Nelmuvě o autobusu, který byl jak z Účastníků zájezdu. Pokud jste již četli nějaký ten cestopis po Filipínách, budu se teď chvilku opakovat: Cesta do Banaue trvala devět hodin, devět sakra studených hodin... řidiči místních linek si nejspíše libují v trápení turistů, protože klimu v buse měl puštěnou ma maximum. Netrápili jsme se ucpáváním průduchů kapesníky nebo izolepou, protože naše sedadla byla přímo pod centrální klimatizací na stropě. Se zimou v autobuse jsem nějak tak počítal a proto jsem aerolinkám ukradl na dálkovém letu deku, do které jsem se teď zabalil a únavou po celodenním courání spokojeně usnul.
 Nad ránem jsme tedy dorazili do Banaue, které se nořilo do studené mlhy. Zaplatili jsme registrační poplatek 60 php "za čerstvý vzduch" a vydali se hledat ubytování v Uyami´s Greenview (stránky a kontakt). V hotelu už o nás věděli (zamlouval jsem ho tři měsíce před odjezdem), dali jsme si snídani a šli jsme se ubytovat a udělat ze sebe lidi. Pokoj byl čistý, ikdyž spoře zařízený. Teplota v pokoji byla stejná jako venku - kolem 15ti stupňů. Sprcha dávala maximálně dvacet, ale i tak to byla změna k lepšímu. 
 Banaue a jeho okolí je prostě úchvatné. Domy jsou stavěny v prudkých svazích a zejména z hotelu je překrásný výhled na rýžové terasy. Ještě krásnější je, pokud vidíte, jak se sluneční paprsky prodírají mlhou a ta se pomalu zvedá a postupně odhaluje stále vyšší a vyšší vrcholky hor. Nemluvě o tom, že sluníčko bylo příslibem teplejšího počasí.
Batad

 První den v Banaue jsme tedy věnovali průzkumu okolí a druhý den jsme se vydali do Batadu - k rýžovým terasám, které jsou zapsané v UNESCO. V hotelu jsme si od místního prodejce zájezdů a hašiše objednali dodávku a krapet usmlouvali cenu. Původně jsme chtěli jet hromadnou dopravou nebo tricyklem, ale prvně jmenovaná není moc spolehlivá a tricykl bychom do těch kopců museli tlačit, což se na bahenní cestě líp řekne, než udělá. Cesta do Batadu trvala necelou hodinku. V budoucnu to bude rychlejší, protože Filipínci staví asfaltku. V době naší návštěvy byla tedy většina cesty blátivá a hrbolatá. Museli jsme se vyhýbat náklaďákům a sesuvům půdy. Jízda po rozpadlé krajnici polní cesty měla své adrenalinové kouzlo. 

 Všechny dopravní prostředky končí v horském sedle, kde je pár přístřešků se suvenýry. Dolu do Batadu se musí dojít pěšky. Převýšení je celkem značné. Ale cesta džunglí a výhledy do údolí jsou jednoduše fantastické. Jen trochu nechápu, jak místní dokáží seběhnout kluzké kamenné schody v žabkách, když našinec měl sem tam problém v pohorách.
 V sedle nebo i dole ve vesnici je dobré si najmout průvodce. Naše skupinka to pojala lowcost-ově a po radě českých turistů jsme se vrhli na cestu k vodopádům, které jsou pod vesnicí. Ovšem bloudění po terasách není moc příjemné. Jak vám (únava), nebo i domorodcům. Snažte se být tedy ohleduplní a pokud nemáte dobrý orientační smysl, najměte si průvodce. 
 Ve vesnici je možné i přenocovat. Hostelů je plno, a pokud by bylo obsazeno, každý, koho se zeptáte, vám nabídne nocleh u sebe za drobný peníz. Vesničané totiž žijí hlavně z turistů, a ti co ne, mají hlavní náplní alkoholismus. Pěstování rýže je zde až na vedlejší koleji. Možmá, že bylo čerstvě po sklizni, ale spíš se přikláním k tomu, že udržují jen stěny polí a do náročného pěstování se nehrnou.
Okolí Banaue
Z Banaue je v docházkové vzdálenosti (vyjma muzea, centra vesnice a lanového mostu) pěkná vyhlídka na celé údolí a skanzen, kde si můžete prohlédnout rýžové bohy a domky na kůlech, ve kterých se dříve žilo. Jinak možností na výlety je zde plno. Ať již zavěšené rakve v Sagadě, zmíněný Batad nebo další údolíčka s terasami. Mapy jsou v turistickém centru, nebo v každém hotelu.
Ostrov Bohol & Panglao
Z Banaue odjíždí přímý autobus v sedm hodin večer. Pokud jde vše hladce, přijíždí do Manily ve čtyři hodiny ráno. Slyšeli jsme o různých zpožděních vinou poruch nebo sesuvů půdy. Proto jsme si koupili letenky z Manily na Bohol až na desátou dopolední (nejdražší letenky z našich celkem tří přeletů - 3269 php). K naší smůle (nebo štěstí) jel autobus na čas. V Manile jsme byli před čtvrtou ranní. Stopli jsme tágo a za 200 php jsme byli za 15 minut na letišti, kde jsme na let čekali šest hodin.
 Na Bohol se lítá z vnitrostátní části manilského letiště Ninoy Aquino. Na letiště Tagbilaran trvá cesta hodinu a dvacet pět minut. Je to malé letiště s jednou runway-jí uprostřed "zahrádkářské" kolonie. Ubytování jsme si chtěli najít až na místě a proto jsme se prodrali hordou pořvávajících řidičů tricyklů a vydali se k centru města do turistické kanceláře. Byla ovšem sobota a kancelář v centru byla zavřená. Ochranka nám řekla, že mají ještě stánek na letišti a tak jsme se museli vrátit. Pracovnice u stánku nám poradila levné ubytování u pláže Alona na sousedním ostrově Panglao. Cesta tricyklem tam trvala 3/4 hodiny. Ubytování v Alona Bamboo house bylo čisté a příjemné a pro nás tři vyšlo na 1500php/noc. K pláži to bylo 150-200 metrů, ale to nám nevadilo. Alespoň jsme byli stranou od velkých hotelů a rušnější promenády.
Aktualizace Únor 2016: Alona beach se změnila. Ve východní části pláže je postavený nový resort. Kde byla dřív krásně prázdná pláž, je nyní slunečník na slunečníku a hlava na hlavě.
2014 2016

 Po zimě v horách a nočním přesunu jsme potřebovali alespoň jeden den na narovnání a prohřátí kostí. O koupání ani nemluvě. A tak jsme si dosyta užívali pláže, sluníčka, teplého moře, palem a výhledu na vahadlové lodě. 

Čokoládové kopce & nártouni
Hlavní atrakcí na Boholu jsou zajisté Čokoládové kopce a jedny z nejmenších opiček - nártounů. Hlavní atrakce jsou soustředěny zhruba ve střední oblasti Boholu. Jak je v turistických centrech normální, můžete si pronajmout auto, dodávku nebo si půjčit motorku a vydat se po vlastní ose. Jelikož jsem měl mezinárodní řidičák jen já a přeci jen se mi nechtělo celý den být o vodě, padla volba na auto s řidičem. Den předem jsme si domluvili hlavní body zájmu a druhý den ráno se vyrazilo. První zastavení bylo u rezervace s Nártouny. Jednalo se o stezku s několika zastaveníma. U každé ze zastávek byl "chovatel" který vás potichu upozornil na opičku v korunách. Nártouni jsou noční lovci hmyzu a tak se přes den schovávají. Jak jsem psal o několik řádek výše, jsou druhé nejmenší na světě (úplně nejmenší opičky žijí na Madagaskaru) a jsou silně ohroženým druhem. Dříve obchodníci používali Nártouny jako lákadla do svých obchodů. Ovšem tyto opičky v zajetí nepřežijí dlouho a proto obchodníci lovili další a další. Kdyby vláda a další organizace nezasáhli, dnes už by byli Nártouni pouze na obrázcích. V ochraně tohoto živočišného druhu se také angažuje čech Petr Slavík.
 Další zastávkou byla vyhlídka na Čokoládové kopce. V našem případě se valná část kopců topila v mlze, ale i tak to byla pěkná podívaná. Kopce jsou tvořeny vápencem a o jejich vzniku se dodnes vedou diskuze. I místní mají různé báje o vzniku těchto přírodních útvarů - od obra, který nad ztracenou láskou brečel a kopce jsou jeho zkamenělé slzy, až po obra, kterému se prostě jenom chtělo...
 Cestou na oběd jsme se zastavili v adrenalinovém parku a na motýlí farmě. V parku se můžete ve výšce až 120 metrů proletět nad údolím s malebnou říčkou.  A v motýlí farmě mají kupodivu motýli.
Loboc 
 Na oběd jsme si zašli ve městečku Loboc do místní vývařovny. Jíst na turistické lodi se nám nechtělo. Platil se zde vstup cca 100 php + 400 za jídlo na osobu a to bylo mimo náš rozpočet. 
 V Lobocu se nachází jeden z nejstarších kostelů, byl postaven z místního vápence a na zdech jsou prý vidět zkameněliny různých mořských živočichů. Záměrně píšu "prý", protože kostel byl značně poničen zemětřesením na podzim 2013. Tuto katastrofu kupodivu přežila místní kuriozita -  most, jehož mostovka končí deset metrů před podélnou zdí jmenovaného kostela. Doopravdy netušíme jaké záměry měli páni projektanti a stavitelé.
Palawan - Puerto Princesa
 Letenky na Palawan do Puerto Princesa jsme kupovali přes mobil tři dny před odletem. Ráno byly letenky za 900 php, ale odpoledne už nebyly k mání a tak jsme museli vzit dražší za 1200 php. Rovnou jsme koupili letenky i zpět do Manily a to v den odletu na Prahu. (Nechtělo se nám trávit další den v tom špinavém velkoměstě). Z Boholu neletí přímá linka na Palawan - vše letí přes Manilu, a tak jsme koupili přímý let z Cebu. Cesta lodí zabere asi dvě - dvě a půl hodiny. Z přístavu je to taxíkem asi třicet minut na letiště. Původně jsme mysleli, že poletíme opět nějakým airbusem, ale aerolinky neměly obsazený celý let a tak nás narvaly do vrtulového letadla, které bylo podobné typu ATR, co mají ve flotile ČSA. Let se tedy protáhl z hodinky na 1,5 hodiny. Normálně by to asi problém nebyl, ale báli jsme se zpáteční cesty, protože pokud by se let z Palawanu do  Manily zpozdil, nestihli bychom letadlo domů...
 Puerto Princesa je ospalou vesnicí a hlavním městem Palawanu. Dohromady tu nic není, jestliže vynecháte museum II. světové války a celkem zajímavý public market. Ubytovali jsme se v hotelu Badjao Inn, necelý kilometr od letiště, který z venku vypadá jako vyžité obchodní centrum, ale uvnitř má pohodovou restauraci (podle osvědčení hygieny v jídelním lístku pouze 1 šváb na 10m2!) a udržovanou zahradu. Pokoje jsou na místní poměry čisté. Odpoledne jsme si jeli zamluvit na autobusák San Chose  (u public market-u) lístky do Port Bartonu, kde jsme plánovali zůstat. U autobusáku v podvečer nikdo nebyl, jen tlustá paní, která vůbec nevypadala k světu. Řidič tricyklu nám ale řekl, že to je dispečerka a s tou jsme se tedy na druhý den domluvili (moc jsme tomu ale nevěřili). Večer jsme trávili v hospodě a těšili se, až budeme mít předposlední cestu busem za sebou.
Port Barton
 Ráno, v půl osmé, jsme si vzali tricykl a jeli na autobusák. Chce to vyrazit dřív, protože doprava v Puerto je jednou velkou zácpou. Když jsme přijeli na autobusák, paní na nás čekala a ukázala nám místa, na kterých budeme příští čtyři hodiny trpět (Jízdenky zaplatíte až během cesty - 250 php/os). Autobus neměl okna, místa pro nohy nebylo mnoho a to už vůbec nemluvím o místě na sezení. Ale i tak jsme měli štěstí, protože buď bychom neodjeli vůbec, nebo bychom seděli na střeše a to by ve slunečním žáru, na tak dlouhou cestu, nebylo vůbec příjemné. Cesta k odbočce na Port Barton probíhala bez problémů (až na jednu malou poruchu). Nepohodlí začalo až v okamžiku, kdy řidič sjel na polní cestu a kolem hlavy a krku si omotal ručníky. V tu chvílí byl totiž autobus plný prachu z cesty. Prašná cesta, podle navigace v mobilu, byla dlouhá 20 Km.
 Port Barton je vesnicí, ale opravdovou vesnicí. Popisovaná prašná cesta vede jen sem, na konec světa. Proud jde pouze od šesti večer do půlnoci a voda teče jen studená.  Na ulici tu potkáte spíš vodního bůvola, než houf turistů. Je to prostě ráj baťůžkářů! I tak je lepší zamluvit si ubytování předem. To jsme neučinili a tak nocleh na pláži byl obsazený. Přístřeší jsme našli uprostřed vsi v Princesa Michaellas beach resort, které bylo levnější, méně komfortní, ale čisté a starší majitelka řešila problémy s pokojem odzbrojujícím úsměvem a hned. Perfektní restauraci jsme našli přímo u "autobusového" nádraží a benzinky v jednom. Bamboo restaurant stál vážně za to a vařili zde asi nejlépe z celých Filipín.
 Pláže jsou tu idilické a prázdné. Sem tam ve vlnách dovádějí místní děti. Já se do vln vrhnul skoro hned po příjezdu. A jak rychle jsem byl v moři, tak stejně rychle jsem byl venku. Koupání totiž znepříjemňují medůzy. Mě požahala na nohách a zádech. Sice to pálilo jen chvilku, ale puchýře mám i měsíc po návratu. 
 V okolí toho moc k vidění není. Můžete se vydat džunglí k vodopádům "Pauayan Waterfalls". Stezka je doře značená od resortu na severním konci vesnice. Na cestě uvidíte rýžová políčka a všude kolem bujný porost masožravek rodu Nepenthes. Nejprve idilická a rovná stezka se pozvolna mění, kvůli několika stále náročnějším přechodům řeky, v pěkný trek. Vážně doporučuji vzít na sebe dlouhé kalhoty a pevnou obuv. Před cílem po vás začnou lézt pijavice, které na vás padají z roští. Bylo mi celkem líto slečen, které jsme potkali cestou zpět - byly totiž jen v plavkách a žabkách. 
 V Bartonu jsme zažili i monzunový déšť. Celý den rovně a hustě pršelo. Naštěstí jsme potřebovali vyspávat kocovinku po navázání česko-ruského přátelství a tak to ani moc nevadilo. Až pak jsme dostali zprávu z domova, že se jednalo o kraj tajfunu.
 Jak jsem již zmínil, koupání zde nebylo moc příjemné a bezpečné. Podle průvodce tu medůzy nejsou celoročně. Měli jsme jen smůlu. Každopádně, cestování lodí po okolních ostrůvcích a šnorchlování za to stojí. Výlety je možné zakoupit v kanceláři u autobusového nádraží, nebo je nabízejí místní obyvatelé. Cena je kupodivu stejná. Port Barton byl nejlepší destinací při našem filipínském putování, a to díky jeho odloučení od civilizace, minimu turistů a krásnému prostředí. Autobusy zpět do civilizace odjíždí v sezóně každý den v deset dopoledne. Lístky nejsou potřeba, stačí jen přijít dřív, aby jste neseděli na střeše.
 Původně jsem měl v plánu přesun z Bartonu do El Nida lodí a pak odlet do Manily. Ačkoliv je El Nido velkým turistickým centrem (podzemní řeka) a je tu i letiště, skoro nic z něj nelétá. Nechtělo se nám trávit nějakých devět hodin v buse z Puerto Princesa do El Nida a zpět. I proto jsme zakotvili v Bartonu a rozhodně jsme neudělali chybu.
 
Filipíny jsou krásnou zemí. Je toho hodně co jsme viděli a je ještě víc míst, co by za vidění stály. Pokud pominu tristní kuchyni, která se od asijské liší, rád se sem jednou vrátím.

Novinky

07.11.2017 10:43
 Je to už nějaký ten pátek, co jsem přidal článek o mojich cestách. Nyní se snažím dohnat...

Kontakt

Carl von Stodulky carlvonstodulky@gmail.com